Dolomity - červenec 2010

• 1. den - Sas de Stria (3. 7.)
• 2. den - Günther-Messner-Gedächtnisweg (4. 7.)
• 3. den - Brigata Tridentina (5. 7.)
• 4. den - Rotwand (6. 7.)
• 5. den - Ferata Delle Trincee (7. 7.)
• 6. den - Passo Giau (8. 7.)
• 7. den - Ferata Ettore Bovero (9. 7.)
• 8. den - Monte Piana (10. 7.)

---

1. den (3. 7.) - Sas de Stria

Z Brna jsme vyrazili předchozí večer až po deváté hodině, takže jsme stihli dojet jenom na rakouský Katchberg. Tam jsme na parkovišti přespali.

Ráno jsme se dozvěděli, že kamarádi se rozhodli, že jedou taky, takže se v Dolomitech potkáme. Po snídani jsme pokračovali do Itálie.

Dnešní výlet byl jen rozehřívací. Vylezli jsme z Passo Falzarego na vrchol Sas de Stria. Nahoru jsme šli pozůstatky zákopů z první sv. války.

Večer jsme se potkali v Corvaře, a pak našli u řeky místo na spaní. Úvod výletu jsme oslavili jablečnou vodkou.

---

2. den (4. 7.) - Günther-Messner-Gedächtnisweg

Ráno jsme vyjeli přes dvě sedla na Russis Kreutz. Sbalili jsme úvazky a helmy, neboť průvodce sliboval zajištěnou cestu, a vyrazili do kopce směr Tulen. Pak jsme šli přechod přes hřeben lehce zajištěnou cestou, nebyla to žádná ferrata. Byla to hodně dlouuuuhá cesta.

Nakonec jsme došli do sedla pod Peitlerkofel. Už jsme byli dost unavení a viděli jsme před sebou dlouhou cestu přes louky zpět, takže jsme vzdali hledání kešky, která byla 50m do kopce. Cesta dolů byla strašně zdlouhavá a navíc nám docházela voda. Nakonec jsme znavení došli k autům a konečně se napili vody.

Na spaní jsme se vrátili na stejné místo. „Sprchu“ jsme si dali ve studené řece.

---

3. den (5. 7.) - Brigata Tridentina

Ráno jsme vyrazili na ferátu Pisciadusteig nebo též Brigata Tridentina. Museli jsme dojet k parkovišti u nákladní lanovky, které nebylo označené, takže jsme ho samozřejmě přejeli.

Na místě bylo živo. Dokonce někteří čeští zástupci na parkovišti bezostyšně stanovali a ráno ani stan nesbalili. Feráta začínala kousek od parkoviště, před nástupem na ferátu jsme předběhli skupinku Čechů, kteří lezli s dvěmi malými dětmi. Lidí bylo hodně, ale nijak nás nebrzdili. Lezení bylo super, na konci parádní lanový mostek, na kterém jsme se nadšeně fotili. A nakonec jsme se ani jeden při chůzi po mostě nebáli. Pak jsme dolezli k chatě a tam jsme po obědě našli druhou kešku. Pak jsme se vydali dolů po lehké zajištěné cestě č. 666. Suťovisko se sněhovým jazykem nás tři s Karlem nenechalo chladnými a tak jsme se pustili do sjezdu. Někdo více po nohách, někdo (Jana) více po zadku.

Chystali jsme se přespat v kempu a svítilo sluníčko, takže jsme doufali, že vše rychle uschne. Cestou do kempu jsme zastavili v Passo Sella, kde Jana našla ve zdi kešku – už třetí. V Canazei jsme nakoupili nějaké dobroty na večer a dorazili do kempu Soal. Tam nás příjemně překvapila paní recepční tím, že do ceny nezapočítala auta. Takže spaní nás vyšlo na 15€ za pár. Po sprše, jsme si dali večeři a poté volně přešli k pití vína a chroustání výborných grissin a sýra. Pak přišla přeháňka, tak jsme pokračovali v autě. Na měkké travičce se spalo moc dobře.

---

4. den (6. 7.) - Rotwand

Ráno jsme jeli k lanovce Paolina a vyvezli se nahoru, kde nás už Karel s Hankou čekali (vyrazili dřív a cestu kolem lanovky šli pěšky). Dle průvodce jsme se vydali směrem k chatě. Šli jsme kolem velké sochy orla, kde jsme ulovili kešku. Došli jsme na rozcestí, které vůbec nebylo v průvodci. Začali jsme pochybovat, a tak jsme se vydali na cestu zpátky k chatě. Naštěstí se Karel zeptal protijdoucích Čechů, které jsme zakrátko potkali, a ti nám poradili správnou cestu (mělo se jít opačným směrem, než radil průvodce, a bylo by to kratší, kdybychom šli od lanovky vlevo.)

Pokračovali jsme správnou cestou do prudkého kopce na slunci a pak lehkou feratou na Rotwand. Tam jsme našli kešku obtížnosti 5. Nechali jsme se vyfotit na Rotwandu u kříže z kamenů a pak jsme scházeli dolů po louce a krátkou vzdušnou ferratou jsme přelezli roklinu. Při obědě jsme dumali kudy máme pokračovat. Cesta nás zavedla na rozcestí, kde jsme malinko váhali. Ale bylo půl druhé a poslední lanovka měla jet až 17:30, takže jsme pokračovali směr další feráty Masaré (pracovní název Masakr). Tam nás čekalo parádní lezení, lehce vzdušné přes několik vrcholků. Šlo nám to rychle a lanovku jsme s přehledem stíhali, ještě jsme si dali pauzu u chaty a pak se Karel s Hankou oddělili aby měli k autu kratší cestu.

Večer jsme hledali místo na spaní směrem k Lago Fedaia, hledalo se těžko. Za Canazei jsme minuli lavičky a poté jsme zastavili na malém parkovišti, kde Karel za zatáčkou do lesa objevil vhodné místo. Rozhodli jsme se tam zůstat, uvařit večeři a počkat na setmění na lavičkách a pak dojít do lesa přespat. Po setmění už byla dost zima, tak jsme sbalili věci a přejeli cca 500 m na parkoviště. Nakonec jsme stany postavili na jehličí, kde se nám moc dobře spalo.

---

5. den (7. 7.) - Ferata Delle Trincee

Snídani jsme si jeli udělat zase dolů na lavičky, ale příště bude lepší pokračovat nahoru směr Lago Fedaia, kde byly ještě další dvoje lavičky na sluníčku. U krásně modrého jezera s výhledem na Marmoladu jsme zahájili výstup. Čekala nás tentokrát černá ferrata, kterou už Hanka s Karlem lezli, ale na těžkém začátku Hance museli pomoc lanem.

Pod ferratou jsme dumali jak na to půjdeme. Před náma nikdo nebyl. Pak přišla rodinka – táta, máma a mladý synek, kteří se na to vrhli a zvládli to. Další výprava opodál vyčkávala. My jsme tedy nasadili úvazky a rozhodli se, že začne Hanka. Hanka na začátku statečně lezla, ale na hraně, kde se musela více přitáhnout, se zasekla a zpanikařila. Začala se vracet a naříkala, že už nemá sílu a Karel jí musel pomoct dolů. Panická scéna odradila skupinu opodál, která to vzdala. Ne tak my. Karel Hanku uklidňoval a po půl hodině (kde jsme děsně mrzli ve stínu a ve větru) se Hanku povedlo přesvědčit, že poleze. Nejdřív lezla Jana, pak Karel / s lanem, na které měl Hanku vytáhnout / a nakonec Michal. Janě to šlo dobře i přes hranu a dále. Pak jsme čekali až se podaří akce s lanem. Po menším zaváhání Karel Hanku nakonec musel vytáhnout, takže jsme mohli společně pokračovat. Lezení bylo vskutku vzdušné a exponované a my jsme se nadšeně fotili. Lezli jsme strašně dlouho po hřebeni. Podle průvodce jsme měli také po cestě dolů projít tunelem, takže jsme na místě válečné pevnosti nahodili čelovky a čekali, kdy narazíme na pořádný tunel. Stále nic a nakonec jsme prošli tunýlkem, který byl tak krátký, že bylo vidět na druhý konec. Nakonec se nám cesta zdála už zdlouhavá, tak jsme to střihli dolů na louky, po kterých jsme došli skoro až k začátku jezera. Narazili jsme na konci na prudký svah s pletivem, přes které se nedalo jít. Ale kousek výš byla další cesta, která už bylo OK. Za námi jsme pak viděli turisty, kteří po pletivu lezli dolů na silnici.

Přejeli jsme na Passo Giau přes jeho 29 serpentýn. Nahoře byl krásný výhled při večernám slunci. Spaní bylo osvědčené směrem dolů na Cortinu, tak jsme zase klesali.

---

6. den (8. 7.) - Passo Giau

Naplánovali jsme odpočinkovou tůru kolem Passo Giau, která nakonec zas tak odpočinková nebyla. Druhá půle po obědové pauze na sluníčku se vlnila nahoru dolů a když jsme došli k autu byli jsme docela unavení.

Další den jsme chtěli jít Tofanu di Rozes, tak jsme jeli spát do kempu Olimpia. Cena byla opět příjemná – 15€ za pár, a měli jsme spaní na trávě blízko sprch a také blízko stolečků na večerní zapití. Po sprše jsme vyrazili autem do Cortiny, kde nám v infocentru řekli, že Tofana je pod sněhem zavřená. Pak jsme šli na zmrzlinu, která nebyla tak dobrá jako v Toblachu. My jsme chtěli jít na pizzu, tak jsme se v tom infocentru ptali, kam nám doporučí jít, a slečna nám k našemu překvapení řekla, že na pizzu jít o půl šesté je brzy, že restaurace otevírají až tak kolem sedmé. No, ale viděli jsme šipky, tak jsme to zkusili. Usadili jsme se na zahrádce a objednali pizzu prosciutto. Byla výborná, s rychlou obsluhou.

---

7. den (9. 7.) - Ferata Ettore Bovero

Na místo původně plánované Tofany jsme vyrazili na Col Rosa. Trasa začínala přímo u kempu, takže stačilo vyjet s auty ven za bránu. Po dvou hodinách dupání do kopce jsme dorazili pod stěnu. Následovala hodina vzdušného a exponovaného lezení. Byla to asi nejtěžší ferata za celý týden. Po náročném sestupu suťoviskem na přímé sluneční výhni jsme přejeli k řece, kterou jsme už po cestě dolů hypnotizovali. A pořádně se smočili v ledové vodě.

Pokračovali jsme do Toblachu na zmrzlinu a do obchodu. Pak jsme se přesunuli na známé spaní ke hřbitovu. Bylo tam docela živo a na našich spacích místech stádo cinkajících krav. Dojedli jsme všechny dobroty, zvlášť olivy a sýr. Pak jsme řešili, kam hodíme stan. Nakonec jsme se rozhodli, že zakempíme přímo u vodní elektrárny. Byl tam hluk, ale špunty fungovaly.

---

8. den (10. 7.) - Monte Piana

Ráno jsme vstali brzy, aby nás nikdo neviděl. Když jsme odjížděli z parkoviště, tak u elektrárny už parkovalo auto – v sobotu nečekané.

Vyrazili jsme směr Monte Piana. Dojeli jsme k malému jezeru nad Misurinou, kde jsme fotili podivný kombajn na vodní řasy. Po asi hodině dupání většinou po silnici na slunci jsme došli k chatě. Pak jsme už jen pobíhali po vršku a koukali na zákopy. V jednom jsme taky našli kešku. Došli jsme ke kříži, udělali foto a spěchali dolů k autu. S autem jsme potom popojeli k jezeru u Toblachu a tam jsme se osvěžili skokem do ledové vody. Pak ještě na kopeček zmrzliny do Toblachu a hurá do Brna. Z Toblachu jsme vyjeli v 16:00, v Brně jsme byli 23:30.