Dolomity - červenec 2012

• 1. den - Cima di Mezzo (1. 7.)
• 2. den - Monte Sief (2. 7.)
• 3. den - Col Margherita (3. 7.)
• 4. den - Castelaz (4. 7.)
• 5. den - Col Rodella (5. 7.)
• 6. den - Plöckenpass (6. 7.)

---

1. den (1. 7.) - Cima di Mezzo

Po příjezdu do Cortiny předchozí den jsme se probudili ráno v 7 hodin. Všude plno čechů, skoro plný. Naštěstí jsme našli pěkné místo (20€ na den).

Vstávali jsme brzo, abychom rychle stihli vyjet lanovkou. Z pod sedla Tre Croci jsme vyjeli dvěma lanovky až nahoru na Cristallo. Lanovka v druhé části vypadala jako rozhrkaná větší konzerva, přesně pro dva lidi ve stoje. Od chaty nahoře vedla pěkná feráta Mario Bianchi. Nahoru jsme lezli asi 2 hodiny. Z vrcholu byl parádní výhled, ale byl hustý opar – září je na výhledy lepší, takže viditelnost co se týče vzdálenosti nebyla úplně dobrá. Po cestě dolů jsme museli překonat sněžnou závěj. Pak jsme ještě zkusili kousek feráty Ivano Dibona. Na místě byla holubička na lanovem mostě a pak jsme vylezli až na Cristallino. Takže za dnešek dvě třítisícovky.

---

2. den (2. 7.) - Monte Sief

Ani jsme nepotřebovali budík, protože nás vzbudily hromy a blesky nad Tofanou. Bouřka naštěstí rychle zkončila, takže jsme se zdrželi asi jenom o půl hodiny. Po nákupu v Cortině jsme vyjeli na Passo Valparola a v 10:30 jsme vyráželi na túru na Col di Lana.

Průvodce sliboval převýšení 300 metrů, ale bylo to rozhodně víc. Cesta po rozkvetlých loukách byla příjemná. Po obědě jsem lehce otestoval elektrický ohradnik. Jelikož jsem byl uzemněn pozadím, byla to docela rána.. nedoporučuju. Mezi zákopy jsme vystoupali na Cima Sief, kde hrozně foukalo. Protože jsme už byli unavení, tak jsme dál nešli. Na vrcholu jsme ulovili kešku a pak ještě jednu u chaty, do které jsme nakoukli odemčenými vrátky – na přespání by byla ideální.

Po návratu na sedlo Valparola jsme si smočili nohy v chladivém jezírku. Pak jsme se vydali na jih hledat další kemp. Po několika ukrutně drahých kempech jsme nakonec našli ve Falcade. Kemp je skromný (15€/den) a klidný – jen jedno auto čechů. Před večeří jsme vyzkoušeli nový vynález – stríšku z pláštěnky naroubovanou na dveře kufru. Po večerním deštíku přišly ještě pořádné bouřky, jedna než jsme šli spát a druhá v noci. Hromy duněly s mohutnou ozvěnou.

---

3. den (3. 7.) - Col Margherita

Po vydatné snídani jsme vyrazili na Passo di Valle a odtud na výlet k vrcholu Juribrutto. Vyrazili jsme po cestě 658. Pak jsme narazili na rozcestník u sjezdovky a pokračovali na vrchol Col Margherita. Bylo pod mrakem a nahoře foukal studený vítr. Pokračovali jsme zvlněnou značenou cestou po hřebeni. Pod vrcholem Juribrutto jsme se rozhodli, že na vrchol nepůjdeme a zvolili jsme cestu okolo. Šli jsme kolem opevnění z první světové války. Pak jsme sešli do sedla Forcella di Juribrutto, kde byl malý přístřešek. Otočili jsme se na jih a vyrazili po cestě 629 podél potoka k jezeru Juribrutto. Tam jsme se kochali a užívali trochu sluníčka. Pokračovali jsme po cestě 631 do kopce přes hřbet, za kterým jsme se napojili na cestu do údolí k Malga Vallazza. Od hospody pak 15 minut po silnici zpět do sedla. Celkový čas 6:30.

---

4. den (4. 7.) - Castelaz

Jasná obloha nás povzbudila ve vstávání v 7 ráno. Po snídani jsme zaplatili kemp, potešilo nás 30€ za dvě noci. Cesta na Passo Rolle byla delší než jsme čekali. Váhali jsme, kterou túru vybrat. Rozhodli jsme se pro Castellaz. Pro tuhle túru je vhodnější zaparkovat až na druhém parkovišti. Cesta celkem ubihala, šli jsme společně se spoustou důchodců. Setřásli jsme je za odbočkou na západní stranu hory, kudy nikdo nešel. Na vrcholu jsme se slunili a pozorovali letecké manévry ptáků.

Pro cestu dolů jsme zvolili druhou stranou. Nejdřív to vypadalo, že budeme muset šplhat zpět do sedla, ale bylo to v pohodě. K autu jsme se vrátili ve dvě hodiny, tak jsme se rozhodli, že jeste půjdeme k Lago di Colbricon. Byla to pohodová procházka. U jezera hulákal nějaký sbor a vůbec jim to nešlo. Cesta jedním směrem trvala 45 minut. Začalo pršet, tak jsme zamířili zpět. Po cestě jsme se stavili na farmě pro sýr. Pak následoval krátký přejezd do Val di Fassa, do kempu Soal. Cena nás nemile překvapila, 25€/noc, před pár lety tu bylo daleko levněji..

<%(dayStats.php,20120704)%>

---

5. den (5. 7.) - Col Rodella

Když jsme v 7 ráno vstávali, bylo na obloze pár mráčků. Poté co jsme se nasnídali, se přihnala bouřka, že jsme sotva stihli sbalit stan. Vyjeli jsme v lijáku na Passo Sella, potkávajíc po cestě spoustu cyklistů promoklých na kost.

V sedle už nepršelo, ale rozhodli jsme se, že feráty dnes nepolezeme a místo toho vyjdeme na Col Rodela – kopec nad sedlem, na kterém je hospoda. Cesta vedla po sjezdovkách okolo chat a lanovek, všude plno důchodců. Taky proto, že z údolí sem vedla kabinová lanovka. Asi po hodině jsme byli v první hospodě, kousek pod vrcholem. Zatím co venku lehce pršelo, jsme si dali kafíčko a štrůdl. Hrála tam dobrá hudba, tak se tam příjemně sedělo. Pak jsme vyrazili na vrcholek. Tam jsme zjistili, že pod vrcholem končí krátká ferátka vedoucí z druhé strany. Nafotili jsme panorámata a dali si oběd. Jelikož od jihu se hnaly černé mraky, vyrazili jsme dolů.

Pod Passo Gardena jsme si odlovili jednu keš a pokračovali dolů do Corvary. Po cestě jsme si četli na odpočívadle s výhledem na stěny a věže Selly. Vzpomínali jsme na to, jak jsme vylezli ferátu Pisciadusteig. Dole v Corvaře jsme se stavili v kempu, který byl drahý (28€) a pak v infocentru (venku je wifi po zaregistrování zdarma). Podle předpovědi jsme usoudili, že lepší bude přejet do Rakouska, tak jsme vyrazili. Po cestě jsme udělali nákup dobrot a stavili jsme se na večeří v pizzerii na hranicích. Pizza byla moc dobrá, a dokonce nás obsluhovala servírka ze Slovenska.

Kemp v Rakousku jsme našli u Lienzu, v Amlachu (25€ + žetony na sprchu).

---

6. den (6. 7.) - Plöckenpass

Ráno vypadala obloha celkem dobře, tak jsme vyrazili na Plockenpass, na ferátu na Cellon. Po příjezdu na místo jsme si koupili mapu a vyrazili. Jak jsme posléze zjistili, šli jsme špatnou stranou hory. Štola, kterou jsme chtěli jít je z rakouské strany hory. Navíc, doma jsme zjistili, že feráta vede už přímo ze sedla, kde je parkoviště. My jsme stoupali do kopce skoro hodinu. Na západ od nás byly docela černé mraky, občas i zahřmělo, ale věřili jsme, že nás to mine. Po chvíli jsme zjistili, že nemine. Naštěstí jsme se mohli schovat v místě, kde cesta vedla krátkou štolou, takže na nás nepršelo. Horší byly blesky, jeden dokonce udeřil do hory nad námi, takže lano vedle nás zajiskřilo. To jsme se celkem lekli.

V bouřce jsme čekali skoro hodinu. Když přešla, vyrazili jsme rychle dolů. Malý potůček, který jsme překonali cestou nahoru byl najednou rozvodněn, tak jsme se museli snažit, abychom se dostali na druhou stranu. Hnala se další bouřka, tak jsme spěchali. K autu jsme to stihli tak tak.

V bouřce jsme sjeli dolů ze sedla, všude kolem spousta krup. Takže poučení pro všechny: nelézt na hory, když je nejisté počasí a zvlášť když ve vedlejším údolí hřmí! Dálnice byla zacpaná neboť všichni odjížděli někam na prázdniny. Do Brna jsme dojeli kolem deváté večer.